VÁHAVÁ VÁHA PÍŠE O UMĚNÍ SE ROZHODNOUT

Za život uděláme tolik rozhodnutí. Začíná to jednoduše. Nejprve za nás rozhodují z větší části rodiče, prarodiče, učitelé... A všichni chytří dospělí okolo nás. A čím jsme starší, tím častěji  je od nás vyžadováno, ať se rozhodujeme sami. Ba co víc! My se nemůžeme dočkat, až se konečně budeme moci rozhodovat sami! Až to natřeme všem těm přechytračelým dospělákům, kteří nás omezují v našem rozletu.

A letíme! Užíváme si svobodu naší osobní volby. Ta možnost rozhodnout se jen a jen podle sebe nám občas dává až euforický pocit. To platí obzvlášť u těch rozhodnutí, kde se konfrontujeme s názory rodičů, starších sourozenců, učitelů atd. A s každým novým rozhodnutím se víc a víc tvoří naše vlastní samostatné a nezávislé já mířící k dospělosti. Každý den tak učiníme spoustu menších a dílčích voleb a často nás ani nenapadne, jak mohou ovlivnit náš další život.

Jít na gymnázium, či se věnovat vznešenému umění a přihlásit se na konzervatoř... Koupit si ty super úzké jeansy a zhubnout do nich, nebo si rovnou koupit o číslo větší... Dát si lajničku, či ne... Vzít, či nevzít pracovní nabídku od prestižnějšího zaměstnavatele s lepším platovým ohodnocením, nebo za menší peníze dělat přesně to, co mě baví... Darovat krev, či ne... Zaflirtovat si s pohledným kolegou, který mi tak rozumí narozdíl od manžela, či zůstat rozumnou a věrnou manželkou... Říct, či neříct pravdu kamarádce, že jí její manžel podvádí... Jít na mamograf, či to nechat na později... Některá rozhodnutí jsou více závažná a některá méně. A některá se zprvu zdají méně závažná a až později nám dojde, jak zásadní pro náš život byla.

Všimli jste si už někdy, že rozhodnutí mají takovou zvláštní vlastnost, že ve většině případů na sebe nabalují další a další nová rozhodnutí? Což vás občas přivádí k šílenství. Jste opakovaně vystaveni znovu a  znovu potvrzovat své původní rozhodnutí a to bez ohledu na to, jak těžké bylo pro vás ho učinit. Jakoby se vesmír usmyslel, že si musíte být opravdu jistí, že jste nechybili svou volbou a nutí vás opakovaně uvažovat o vaší volbě. Následná rozhodnutí mohou být i znovu potvrzením, že jste se rozhodli správně. A nebo taky špatně a dostáváte tak šanci vaše původní rozhodnutí napravit. Jednoduchý příklad... Odhodala jsem se, že skončím s mou sladkou slabostí a vášní - čokoládou (což je v reálu samozřejmě nesmysl, ale zkusme si to představit). Vyházím a rozdám všechny své čokoládové zásoby, aby mi nic nepřipomínalo mou závislost a nepokoušelo podlehnout ve slabé chvilce. A je jen otázka času, kdy se mi na kancelářském stole objeví tabulka mé oblíbené čokolády, protože všichni ví, jak mám čokoládu ráda a všímavý kolega mi chtěl jednoduše udělat radost, protože poslední dny vypadám smutně, trochu podrážděně a unaveně (bodejť by také ne, při silném absťáku na čokoládu!). A už se rozhoduji opět. Vyhodím ji do koše, nebo podlehnu? Jsem znovu konfrontována se svým rozhodnutím. Po dlouhém opětovném zvažování musím uznat, že přestat jíst čokoládu je holý nesmysl!

Stačí si za čokoládu dosadit cokoliv jiného a zjistíte, že princip nabalování funguje opravdu ve většině případů rozhodování. Po dlouhém váhání jsem se rozhodla, že půjdu na mamograf (ani tato varianta nevychází z mého reálného života). Nález je pozitivní. Pokročilé stádium karcinomu. A další rozhodování pokračuje... Budu se litovat, nebo budu bojovat? Budu to tajit, nebo budu o tom otevřeně mluvit? Komu to řeknu? Komu to naopak neřeknu? Nechám si ostříhat vlasy hned, nebo počkám až vypadají? Budu věřit evropské moderní medicíně, nebo zkusím alternativní léčbu? Usmířím se s tátou, či ne?

Princip nabalování však není jediný jev spojený s procesem rozhodování. Je tady taky odpovědnost za naše rozhodnutí a jeho následky. Což si bohužel dost často začneme uvědomovat ex post. Odložím vyšetření na momograf na neurčito? Musím přijmout fakt, že rakovina se nepřizpůsobuje mému pracovního diáři. Rozhodnu-li se, že rodičům neřeknu, že mě přitahují ženy a jsem lesbička, pak musím počítat s tím, že se to k nim může donést i jinak. A o to víc je můžu případně zranit.

O některých rozhodnutích tušíte, že jsou správná. Oddalujeme je. Oddalujeme je, protože se bojíme, co bude následovat. Bojíme se, abychom někomu neublížili. Bojíme se, jak naše rozhodnutí přijme naše rodina, přátelé, kolegové... Bojíme se, že dozvíme, že realita je jiná, než bychom si přáli. Asi každý  by chtěl občas vidět do budoucnosti. Bohužel, tuto dovednost většina z nás neovládá. Tak nám nezbývá nic jiného, než se méně bát a víc věřit.