Počet zobrazení stránky

Some information about me:-)

traveling at the time

středa 3. února 2016

KAVÁRENSKÝ POVALEČ O CAFÉ MONOLOK

Pražské Vinohrady miluju. A pro kavárenského povaleče, jako jsem já, jsou opravdovým rájem. Jedna z mých oblíbených kavárniček je Café Monolok. Objevila jsem ji díky mé drahé důvěrné a krásné kamarádce Péti, která ji zase objevila díky svým dvěma bývalým spolužačkám, které si tuto stylovou kavárnu společně otevřely a jejich manželé architekti se postarali o design interiéru. A výsledek stojí opravdu za to!

Více v sekci Kavárenského povaleče: zde.

pondělí 25. ledna 2016

PROČ RADĚJI UMŘÍT VÁŠNÍ NEŽ NUDOU?

Již několik let hledám slova, která bych si bez váhání nechala vytetovat a souhlasila bych s nimi i po letech, až má kůže nebude tak pružná a hladká, ale vytetovaná písmena půjdou na ni stále ještě zřetelně přečíst. Slova, která vystihují mě samou a můj postoj k životu. Našla jsem je. Když jsem si přečetla citát Vincenta van Gogha "I would rather die of passion than of boredom", věděla jsem, že to jsou TA slova, která mě vystihují a já s nimi beze zbytku souhlasím.
Vášeň může probouzet nejistotu, obavy, strach. Snad i proto je častým objektem vědeckého bádání a velkým tématem odborných i neodborných publikací. Psychologický slovník [1.] vášeň definuje jako stupeň emoce (intenzivní, dlouhodobá emoce). Obvykle se tím míní přilnutí k předmětu vášně (člověku, myšlence, věci, popřípadě hodnotě), který velice výrazně ovlivňuje myšlení a jednání jedince. Je zdrojem energie, vytrvalosti a vůle.

Jestli si myslíte, že vášeň je především pro nějaké snílky, romantické duše a slabochy, tak se velmi pletete. Vášeň je již na samém počátku našeho života. A velmi často je u zrodu geniálních myšlenek, heroických výkonů, velkých objevů a vynálezů. Nepoddávat se příliš silné emoci je jistě bezpečné a z nějakého pohledu i rozumné. Minimalizujeme příležitost stát se terčem posměchu, zklamání, psychického i fyzického vyčerpání... Snadno můžeme takto prožít pohodlně celý svůj život bez větší míry vzrušení. Jistě to lze. Zároveň však tím přicházíme o příležitost zažít něco jedinečného, nezapomenutelného. Naše stopa na tomto světě bude pak velmi lehce zaváta zapomněním pod nánosem času.

Poddat se této silné emoci zároveň znamená vystavit se velké míře rizika. Vášeň potřebuje odvahu! Z pomyslného kruhu bezpečí vstupujeme na tenký led, který se může kdykoliv prolomit a my se začneme topit v přemíře vlastní vášně. A to bolí. Srdce je zlomeno. Důvěra je zničena. O sebedůvěře ani nemluvě. Bez vášně by však horolezci nezdolávali nejvyšší vrcholky hor, skladatelé by nesložili velká symfonická díla, vědci by nevynalezli léky na smrtelné nemoci... Vášeň není jen nestabilita. Je to i odhodlání dokázat nemožné, překonávat své vlastní limity, a to bez jakýchkoliv záruk a jistot. Vášeň je energie, díky které dokážeme nespat, nejíst a veškeré úsilí vytrvale směřovat k vytyčenému cíli. Často jsme jen poháněni částečně iracionální emocí, kterou nazýváme vášeň.

Co se však stane, když naše vášeň je naplněna? Zažíváme euforický pocit štěstí a radosti. Pocit uspokojení. Útrapy jsou zapomenuty. A klidně se pouštíme do dalšího "dobrodružství", které nám spojenectví s vášní přináší.

Věřím, že prvek vášně může být i v každodenním životě. Vášeň vidím v umění si užívat maličkosti a krásy běžného dne. Vášeň spatřuji ve způsobu, jakým se staráme o své děti, partnery, rodinu a přátelé. Vášeň se může odrážet v naší práci. Věřte mi, že i daňový poradce může svou práci dělat s vášní (osobní zkušenost). Přeji si, aby se vášeň nikdy nevytratila z mého života. A to i přes riziko velké bolesti. Protože se stejně velkou intenzitou mohu zažívat pocit štěstí a radosti.


1. HARTL, Pavel; HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. Praha : Portál, 2000. ISBN 80-7178-303-X. S. 664.

neděle 17. ledna 2016

VÁHAVÁ VÁHA PÍŠE O UMĚNÍ SE ROZHODNOUT



Za život uděláme tolik rozhodnutí. Začíná to jednoduše. Nejprve za nás rozhodují z větší části rodiče, prarodiče, učitelé... A všichni chytří dospělí okolo nás. A čím jsme starší, tím častěji  je od nás vyžadováno, ať se rozhodujeme sami. Ba co víc! My se nemůžeme dočkat, až se konečně budeme moci rozhodovat sami! Až to natřeme všem těm přechytračelým dospělákům, kteří nás omezují v našem rozletu.

A letíme! Užíváme si svobodu naší osobní volby. Ta možnost rozhodnout se jen a jen podle sebe nám občas dává až euforický pocit. To platí obzvlášť u těch rozhodnutí, kde se konfrontujeme s názory rodičů, starších sourozenců, učitelů atd. A s každým novým rozhodnutím se víc a víc tvoří naše vlastní samostatné a nezávislé já mířící k dospělosti. Každý den tak učiníme spoustu menších a dílčích voleb a často nás ani nenapadne, jak mohou ovlivnit náš další život.

Jít na gymnázium, či se věnovat vznešenému umění a přihlásit se na konzervatoř... Koupit si ty super úzké jeansy a zhubnout do nich, nebo si rovnou koupit o číslo větší... Dát si lajničku, či ne... Vzít, či nevzít pracovní nabídku od prestižnějšího zaměstnavatele s lepším platovým ohodnocením, nebo za menší peníze dělat přesně to, co mě baví... Darovat krev, či ne... Zaflirtovat si s pohledným kolegou, který mi tak rozumí narozdíl od manžela, či zůstat rozumnou a věrnou manželkou... Říct, či neříct pravdu kamarádce, že jí její manžel podvádí... Jít na mamograf, či to nechat na později... Některá rozhodnutí jsou více závažná a některá méně. A některá se zprvu zdají méně závažná a až později nám dojde, jak zásadní pro náš život byla.

Všimli jste si už někdy, že rozhodnutí mají takovou zvláštní vlastnost, že ve většině případů na sebe nabalují další a další nová rozhodnutí? Což vás občas přivádí k šílenství. Jste opakovaně vystaveni znovu a  znovu potvrzovat své původní rozhodnutí a to bez ohledu na to, jak těžké bylo pro vás ho učinit. Jakoby se vesmír usmyslel, že si musíte být opravdu jistí, že jste nechybili svou volbou a nutí vás opakovaně uvažovat o vaší volbě. Následná rozhodnutí mohou být i znovu potvrzením, že jste se rozhodli správně. A nebo taky špatně a dostáváte tak šanci vaše původní rozhodnutí napravit. Jednoduchý příklad... Odhodala jsem se, že skončím s mou sladkou slabostí a vášní - čokoládou (což je v reálu samozřejmě nesmysl, ale zkusme si to představit). Vyházím a rozdám všechny své čokoládové zásoby, aby mi nic nepřipomínalo mou závislost a nepokoušelo podlehnout ve slabé chvilce. A je jen otázka času, kdy se mi na kancelářském stole objeví tabulka mé oblíbené čokolády, protože všichni ví, jak mám čokoládu ráda a všímavý kolega mi chtěl jednoduše udělat radost, protože poslední dny vypadám smutně, trochu podrážděně a unaveně (bodejť by také ne, při silném absťáku na čokoládu!). A už se rozhoduji opět. Vyhodím ji do koše, nebo podlehnu? Jsem znovu konfrontována se svým rozhodnutím. Po dlouhém opětovném zvažování musím uznat, že přestat jíst čokoládu je holý nesmysl!

Stačí si za čokoládu dosadit cokoliv jiného a zjistíte, že princip nabalování funguje opravdu ve většině případů rozhodování. Po dlouhém váhání jsem se rozhodla, že půjdu na mamograf (ani tato varianta nevychází z mého reálného života). Nález je pozitivní. Pokročilé stádium karcinomu. A další rozhodování pokračuje... Budu se litovat, nebo budu bojovat? Budu to tajit, nebo budu o tom otevřeně mluvit? Komu to řeknu? Komu to naopak neřeknu? Nechám si ostříhat vlasy hned, nebo počkám až vypadají? Budu věřit evropské moderní medicíně, nebo zkusím alternativní léčbu? Usmířím se s tátou, či ne?

Princip nabalování však není jediný jev spojený s procesem rozhodování. Je tady taky odpovědnost za naše rozhodnutí a jeho následky. Což si bohužel dost často začneme uvědomovat ex post. Odložím vyšetření na momograf na neurčito? Musím přijmout fakt, že rakovina se nepřizpůsobuje mému pracovního diáři. Rozhodnu-li se, že rodičům neřeknu, že mě přitahují ženy a jsem lesbička, pak musím počítat s tím, že se to k nim může donést i jinak. A o to víc je můžu případně zranit.

O některých rozhodnutích tušíte, že jsou správná. Oddalujeme je. Oddalujeme je, protože se bojíme, co bude následovat. Bojíme se, abychom někomu neublížili. Bojíme se, jak naše rozhodnutí přijme naše rodina, přátelé, kolegové... Bojíme se, že dozvíme, že realita je jiná, než bychom si přáli. Asi každý  by chtěl občas vidět do budoucnosti. Bohužel, tuto dovednost většina z nás neovládá. Tak nám nezbývá nic jiného, než se méně bát a víc věřit.

neděle 27. května 2012

Jarmark OnaDnes aneb ženy za pultem


I letošní rok uspořádala redakce OnaDnes charitativní jarmark na podporu nadace Terezy Maxové. Podzimní ročník 2011 mě a mé drahé přítelkyně natolik nadchnul, že jsme se již od podzimu těšily na ročník další. O to možná víc na nás čekalo zklamání z letošního ročníku.

Počasí se vydařilo na jedničku, jenž co je pravda.  Náš prodejní stánek jsme rozložily v atriu office parku a užívaly si sluníčka. Okolo nás postupně s přibývajícími hodinami začaly přibývat i další stánky. Zatím co v "našem" atriu vládla milá a pohodová atmosféra, na nádvoří office parku se strhla pravá prodejní horečka.  Vidina výdělku byla znatelně vidět na cenovkách oblečení a doplňků. Loňský všudypřítomný duch charitativní pomoci byl ta tam. Doufáme však, že výdělky byly za to pořádně tučné a šly plně na podporu nadace Terezy Maxové.

neděle 1. dubna 2012

Povaleč kavárenský a jeho další objev



Povaleč kavárenský přidal na svůj blog další tip na příjemnou pražskou kavárničku. Tentokrát o Café Erra.

Povaleč kavárenský píše.... ....

 Povaleč kavárenský přidal na svůj blog novou recenzi své oblíbené kavárny, tentokrát Starbucks Coffee na Václavském náměstí v Praze.