Zlatá éra rozhlasového vysílání: 1930 – 1938

Rozvoj programového schématu a rozhlasových žánrů

Československou republiku zasáhla po letech silného ekonomického růstu světová hospodářská krize. I přes to, a možná i právě proto, patří třicátá léta k nejprogresivnějším letům rozvoje rozhlasového vysílání. Radiojournal prochází fází sebeuvědomování, objevováním svých vlastních možností a poznáváním svého vlivu a místa v rámci Československého státu a Evropy. Na konci třicátých let se rozhlas stává suverénní institucí, která si je vědoma své ceny a poslání.

Přes názorové neshody uvnitř rozhlasu i tlakům zvnějšku, především politickým,  se programová skladba rozvíjela nezadržitelným tempem. Doposud se programové schéma skládalo především z reprodukce, tento nepoměr se otáčí ve prospěch produkce rozhlasu a pozice vlastní tvorby se postupně upevňuje. Programový vývoj třicátých let  obsáhl cestu od divadelní hry v rozhlase k rozhlasové hře, od demonstrace zvukového efektu k organickému uplatnění zvuku v řádu rozhlasového díla. Nedílnou součástí vývoje a silnou podporou byl i velký technický pokrok, který umožňoval nová řešení, experimenty a stálé objevování a propojování starého s novým.

Nejlépe tuto dobu můžeme vystihnout slovy Františka Kožíka: „Naučili jsme se rozlišovat mezi rozhlasem, který slouží jako dopravní prostředek umění, a rozhlasem, který může sám umění vytvářet. (...) Mne zajímala především ta funkce druhá. (...) Dvě byly hlavní zásady, které jsme si uložili pro všechno vysílání: 1. Posluchač je většinou sám a co slyší, vnímá niterně. 2. Rozhlas přichází do lidské intimity, ale mluví zároveň k miliónům.“ Rozhlas dává tak příležitost novým formám a nelpí na doposud akcentované umělecké tvorbě. Zvětšuje se podíl publicistiky, rozšiřuje se nabídka oborů a narůstá pestrý výběr rozhlasových tvarů.

Třicátá léta v rozhlase byla úrodnou půdou pro mladé talentované lidi, kteří chtěli využít šance a potenciálu, který rozhlas nabízel. Vedle zkušeného redaktora rozhlasové slovesnosti Miloše Kareše tak začíná v Praze působit V. Werner, dále pak se formuje odvážná brněnská trojka L. Blatný, D. Chalupa a F. Kožík, v Ostravě to byl. F. K. Zeman a J. Kolář. Oblasti rozhlasového vzdělávání se vedle zkušeného Otakara Matouška věnoval V. Růt. Po boku Jaroslava Hurta, historicky prvního zaměstnance ve funkci rozhlasového režiséra, se prosadili v rozhlasové režii M. Jareš, V. Sommer, B. Hradil, J. Vasmut a v Brně J. Bezdíček a K. B. Jirák, který zároveň zastával pozici šéfa hudební rozhlasové části.

Důležitým mezníkem a impulsem pro vývoj programového schématu a žánrů bylo působení brněnské rozhlasové avantgardy. Ta položila základy  jak rozhlasové režii, tak i rozhlasovému pásmu. Zatímco režie v rozhlase ve dvacátých letech byla neustále svázána s uměleckou představou divadelní režie, režie v rozhlase třicátých let se začala formovat ve svébytný obor, který už můžeme nazývat rozhlasovou režií. Mladá generace rozhlasových režisérů začala chápat rozdíl mezi divadelní hrou a hrou v rozhlase.  Učili se možnostem a specifickým požadavkům při práci v rozhlasovém studiu, s mikrofonem či mixážním pultem. Rozhlas objevil krásu lidského hlasu, objevil však také neúprosně nedostatky, nepřesnosti a nečistotu lidského mluvy. Jediný, kdo dovedl tyto nedostatky rozpoznat a odstranit, byl rozhlasový režisér. Že se rozhlas definitivně vymanil z pout divadelní zvyků a interpretací, dokázal  v rozhlasovém eposu Františka Kožíka nazvaném Cristobal Colón  režisér Josef Bezdíček, zakladatel rozhlasové režie. Radiojournal se tak postupně stává významných producentem rozhlasových děl.

Zatímco v rozhlase bylo vše v prudkém rozvoji a silné expanzi, oblast žurnalistky a její zpravodajství byly naopak ve stagnaci.  Umocňoval to i fakt, že do roku 1945  nemělo rozhlasové zpravodajství svou vlastní redakci. Zpravodajství Radiojournalu působilo pod ČTK a tím pádem i vlivem politiky tiskového odboru prezidia ministerské rady. Tato situace měla za důsledek neutichající kritiku proti konzervativnosti vysílání, nedostatku života v obsahu a  nedostatečnou funkci jako zdroje informací z veřejného a politického dění. Největší vlnu kritiky si zpravodajství vysloužilo za svou neutralitu. V době, kdy Evropa čelila postupné ztrátě demokracie a musela bojovat o její existenci, se od rozhlasu očekávalo, že vystoupí ze stínu neutrality a podpoří boj o demokracii. Nejsilnější stránkou zpravodajství tak byly sportovní reportáže Josefa Laufera, který nastavil reportérskou laťku hodně vysoko. Posluchačská veřejnost si však přála, aby se zkušeností ze sportovního zpravodajství využilo i v dalších oblastech a tématech. Reportéři se začínají pokoušet o aktualizaci zpravodajského vysílání. Hledají zajímavá témata a způsob jejich podání, učí se za pochodu reportážním zákonitostem. Svou připravenost a průnik do pravidel reportáží měli možnost ukázat v pětihodinové reportáži z pohřbu T. G. Masaryka 21. září 1937. Postavení rozhlasových reportáží a jejich aktuálního sdělení posílilo na významu a staly se nedílnou součástí programového schématu a veřejného posluchačského života.