Do místnosti se vtírá pomalu šero. Dívčin obličej ozařuje pouze světlo z displeje notebooku. Sedí nehnutě, soustředěně zkoumá konečky svých vlasů a sem tam odtrhne konec polámaného vlasu. Ticho panující v její ložnici ruší tiše vrčící ventilátor laptopu. Dívka sem tam zvedne hlavu k displeji, očima přejede těch pár řádků, které na něm blikají, potom stiskne klávesu backspace a vše vymaže. Pokojem se ozývá rychlé ťukání klávesnice. Dívka píše. Na displeji naskakují nové písmenka, nové slova, nové věty. Ticho. Dívka opět sedí se skloněnou hlavou a její prsty si pohrávají s konečky vlasů do chvíle, kdy opět stiknout klávesu backspace... .... ....

Tak nějak vypadají teď moje večery. Píšu povídky. Teda lépe řečeno, chystám se napsat povídky. Myslela jsem si, že to nebude pro mě problém. Tak často sním a v hlavě se mi neustále rojí nové a nové nápady, ale... Chtěla bych ohromit komisi na filmové akademii múzických umění a přesvědčit je, že zrovna já budu jednou úžasná scénáristka. Už jednou jsem to zažila, ten pocit zodpovědnosti, pocit, že to mé umění a má práce je ta, která stojí za povšimnutí. Čím více jsem dřela, tím více mě to pohlcovalo a svíralo. Názory lidí kolem mě, byly pro mě svazující. Byla jsem v tom utopená, plná strachu, že se nezavděčím. A teď je to tu zas! Ale je to jiné. Minulá zkušenost mi dává nadhled, který mi tenkrát tak zoufale chyběl. Jsem svobodnější. Názory lidí kolem se mi nestávají balvany, které mě táhnou k zemi. Cesta, kterou jsem si prošla, až do momentu než jsem usedla ke klávesnici, abych napsala povídku, mi otevřela nové možnosti a za ty jsem vděčná a vítám je.

"Je zhola zbytečné se ptát, má-li život smysl či ne. Má takový smysl, jaký mu dáme" / Seneca