Zlatá éra rozhlasového vysílání: 1930 – 1938

Rozvoj programového schématu a rozhlasových žánrů

Československou republiku zasáhla po letech silného ekonomického růstu světová hospodářská krize. I přes to, a možná i právě proto, patří třicátá léta k nejprogresivnějším letům rozvoje rozhlasového vysílání. Radiojournal prochází fází sebeuvědomování, objevováním svých vlastních možností a poznáváním svého vlivu a místa v rámci Československého státu a Evropy. Na konci třicátých let se rozhlas stává suverénní institucí, která si je vědoma své ceny a poslání.

Přes názorové neshody uvnitř rozhlasu i tlakům zvnějšku, především politickým,  se programová skladba rozvíjela nezadržitelným tempem. Doposud se programové schéma skládalo především z reprodukce, tento nepoměr se otáčí ve prospěch produkce rozhlasu a pozice vlastní tvorby se postupně upevňuje. Programový vývoj třicátých let  obsáhl cestu od divadelní hry v rozhlase k rozhlasové hře, od demonstrace zvukového efektu k organickému uplatnění zvuku v řádu rozhlasového díla. Nedílnou součástí vývoje a silnou podporou byl i velký technický pokrok, který umožňoval nová řešení, experimenty a stálé objevování a propojování starého s novým.

Nejlépe tuto dobu můžeme vystihnout slovy Františka Kožíka: „Naučili jsme se rozlišovat mezi rozhlasem, který slouží jako dopravní prostředek umění, a rozhlasem, který může sám umění vytvářet. (...) Mne zajímala především ta funkce druhá. (...) Dvě byly hlavní zásady, které jsme si uložili pro všechno vysílání: 1. Posluchač je většinou sám a co slyší, vnímá niterně. 2. Rozhlas přichází do lidské intimity, ale mluví zároveň k miliónům.“ Rozhlas dává tak příležitost novým formám a nelpí na doposud akcentované umělecké tvorbě. Zvětšuje se podíl publicistiky, rozšiřuje se nabídka oborů a narůstá pestrý výběr rozhlasových tvarů.

Třicátá léta v rozhlase byla úrodnou půdou pro mladé talentované lidi, kteří chtěli využít šance a potenciálu, který rozhlas nabízel. Vedle zkušeného redaktora rozhlasové slovesnosti Miloše Kareše tak začíná v Praze působit V. Werner, dále pak se formuje odvážná brněnská trojka L. Blatný, D. Chalupa a F. Kožík, v Ostravě to byl. F. K. Zeman a J. Kolář. Oblasti rozhlasového vzdělávání se vedle zkušeného Otakara Matouška věnoval V. Růt. Po boku Jaroslava Hurta, historicky prvního zaměstnance ve funkci rozhlasového režiséra, se prosadili v rozhlasové režii M. Jareš, V. Sommer, B. Hradil, J. Vasmut a v Brně J. Bezdíček a K. B. Jirák, který zároveň zastával pozici šéfa hudební rozhlasové části.

Důležitým mezníkem a impulsem pro vývoj programového schématu a žánrů bylo působení brněnské rozhlasové avantgardy. Ta položila základy  jak rozhlasové režii, tak i rozhlasovému pásmu. Zatímco režie v rozhlase ve dvacátých letech byla neustále svázána s uměleckou představou divadelní režie, režie v rozhlase třicátých let se začala formovat ve svébytný obor, který už můžeme nazývat rozhlasovou režií. Mladá generace rozhlasových režisérů začala chápat rozdíl mezi divadelní hrou a hrou v rozhlase.  Učili se možnostem a specifickým požadavkům při práci v rozhlasovém studiu, s mikrofonem či mixážním pultem. Rozhlas objevil krásu lidského hlasu, objevil však také neúprosně nedostatky, nepřesnosti a nečistotu lidského mluvy. Jediný, kdo dovedl tyto nedostatky rozpoznat a odstranit, byl rozhlasový režisér. Že se rozhlas definitivně vymanil z pout divadelní zvyků a interpretací, dokázal  v rozhlasovém eposu Františka Kožíka nazvaném Cristobal Colón  režisér Josef Bezdíček, zakladatel rozhlasové režie. Radiojournal se tak postupně stává významných producentem rozhlasových děl.

Zatímco v rozhlase bylo vše v prudkém rozvoji a silné expanzi, oblast žurnalistky a její zpravodajství byly naopak ve stagnaci.  Umocňoval to i fakt, že do roku 1945  nemělo rozhlasové zpravodajství svou vlastní redakci. Zpravodajství Radiojournalu působilo pod ČTK a tím pádem i vlivem politiky tiskového odboru prezidia ministerské rady. Tato situace měla za důsledek neutichající kritiku proti konzervativnosti vysílání, nedostatku života v obsahu a  nedostatečnou funkci jako zdroje informací z veřejného a politického dění. Největší vlnu kritiky si zpravodajství vysloužilo za svou neutralitu. V době, kdy Evropa čelila postupné ztrátě demokracie a musela bojovat o její existenci, se od rozhlasu očekávalo, že vystoupí ze stínu neutrality a podpoří boj o demokracii. Nejsilnější stránkou zpravodajství tak byly sportovní reportáže Josefa Laufera, který nastavil reportérskou laťku hodně vysoko. Posluchačská veřejnost si však přála, aby se zkušeností ze sportovního zpravodajství využilo i v dalších oblastech a tématech. Reportéři se začínají pokoušet o aktualizaci zpravodajského vysílání. Hledají zajímavá témata a způsob jejich podání, učí se za pochodu reportážním zákonitostem. Svou připravenost a průnik do pravidel reportáží měli možnost ukázat v pětihodinové reportáži z pohřbu T. G. Masaryka 21. září 1937. Postavení rozhlasových reportáží a jejich aktuálního sdělení posílilo na významu a staly se nedílnou součástí programového schématu a veřejného posluchačského života.

Až budu velká, budu slavnou klavíristkou!

Zeptejte se v mateřské školce dětí, čím budou, až bude velcí, a uslyšíte pestrou škálu povolání od těch  nejserióznějších až po ty nejbláznivější, typu popelář, princezna, provazochodec, kosmonaut atd. Argument, že tím se jen stěží uživí, pro děti nic neznamená. Děti se nebojí, že by v budoucnu nebyly tím, čím si  předsevzaly. Budou tím, čím chtějí být, a hotovo tečka. Žádná diskuze se nepřipouští. Mají svůj cíl a jdou si zatím. Přípravu už v tak mladém věku rozhodně nepodceňují. Malý provazochodci zkouší svou chůzi zprvu po zábradlí i přes protest mámy, že to je nebezpečné. Malé princezny se pečlivě připravují na svou kariéru před zrcadlem v maminčiných šatech a s opravdickou rtěnkou na pusince. Popeláři neunikne sebemenší poklad skrytý v popelnici před domem, a to i přesto, že ho máme potom pokaždé nažene do koupelny a vydrhne ho od hlavy až k patě. Příprava na budoucí povolání přece vyžaduje i nějaké ty oběti!

  Zeptejte se zaměstnanců v open spacu nadnárodní banky, jestli jsou tím, čím chtějí být. Jestli je jejich práce naplňuje a baví. Podle výzkumu Chicagské univerzity, by mělo 65% odpovědět, že jsou spokojení. Ale co zbylých 35% procent? A co když jste sice posledních pět let patřili do skupiny oněch  spokojených 65%, ale včera jste se probudili a zjistili jste, že začínáte rozumět té skupině nespokojené se svou prací. A co když se vám v noci zdál váš dětský sen, že máte vlastní cukrárnu a vy pečete ty nejlepší kremrole a větrníky ve městě. Rozum dospělého člověka vám jistě napoví, že na sen bude nejlépe rychle zapomenout a to prací, která vás tak poslední léta bavila a spolehlivě vám platí hypotéku, inkaso, rodinné dovolené, vaše milované auto, kabelky a botičky pro dámy, technologické vychytávky a golf pro pány... .... Ano dospělí pohled od pohledu dítěte se často velmi různí, a určitě je tomu tak i správně. Na druhou stranu, je správné zapomenout úplně na dítě v sobě, kterým jste byli?

Syndrom vyhoření můžeme definovat jako skupinu příznaků z oblasti emocí: sklíčenost, popudlivost, bezmocnost, z oblasti postojů: nechuť, cynismus, zapomínání, nesoustředěnost, a z oblasti mezilidských vztahů: snížená ochota pracovat s lidmi, stažení se, soukromé konflikty. Často si syndrom vyhoření projevuje na zdravotního stavu. Vyhoření se týká zejména oblasti práce a je typické citovým a mentálním vyčerpáním.

 Vyhoření se odehrává na pozadí osobnosti člověka, proto je dobré začít právě tam. Základ úspěchu je si přiznat, že se necítím šťastný a že mi něco schází. To je dobrý předpoklad k tomu, aby se něco mohlo změnit k lepšímu. Běžte dál více do sebe. Odpovězte si upřímně, kdy jste se naposledy cítili vyrovnaně, spokojeně a šťastně. Zkuste si popsat tuto životní etapu a možná přijdete na to, v čem se liší od fáze, ve které se nacházíte právě teď. Běžte dál v rozhovoru se svým tichým já, které bylo často potlačováno díky stresu v práci, v rodině či ve vztahu. Zrevidujte si své plány, naplněné či nenaplněné ambice, svůj žebříček hodnot, své rezervy.... ... Máte-li však pocit, že poznávání svého hlubšího já je jako objevování velké tmavé jeskyně, ve které se ztrácíte, máte panický strach z té tmy a bezmocnosti, neváhejte hledat pomoct u psychologa, který vám pomůže projít cestou sebepoznávání.

  Řešení vyhoření je vždy ve vás. Stačí ho jen objevit. Zní to lehce, ale jak už to bývá, v praxi je to mnohem složitější. Chce to čas. Žádná rychlá radikální řešení. Právě zpytováním sama sebe a poznáváním potlačeného já často zjistíte, že vám stačí ke spokojenosti a znovuobjevené radosti z práce jen málo. Možná vám pomůže strávit více času s vašimi ratolestmi nebo ratolestmi přátel. Koukněte se na svět jejich dětským nekomplikovaným pohledem. Vezměte si dlouhou dovolenou a procestujte místa, které jste vždy chtěli vidět. Možná potkáte na cestách řešení, které jste doma či v kanceláři přehlíželi. Při nejmenším si aspoň odpočinete. Promluvte si upřímně se svým nadřízeným o vašich pocitech. Možná vás překvapí, jak sami si často komplikujeme naše životy zbytečnými požadavky, očekáváními a předpokládanými očekáváními druhých. A dojdete-li k závěru, že vaše bankovní kariéra už není pro vás a jedině život za pultem v cukrárně vás učiní šťastným, pak budete vědět, že jste nejednali ukvapeně a že voňavý život laskonek a větrníků je ten váš.

Nezaměstnaná a přece šťastná?

Nezaměstnanost je bezesporu jedním z nejčastějších důvodů k obavám a stresu. První volné dny si jistě každý vychutná po svém. Dopřeje si dlouhý spánek, zařídí všechny věci, na které díky práci neměl čas, navštíví rodinu a bez výčitek sedí do pozdních hodin s kamarády v hospůdce a vychutnává si, že ráno nemusí vstávat do práce. Nějaký ten čas sice stráví běháním po úřadech a nějakou tu hodinku odpovídáním na pracovní inzeráty, ale to se dá přežít. Jenže pár dní volna se natáhne na pár týdnů, měsíců... ... Přijdou první zamítavé reakce. Člověk tráví hodiny nad zpracováním zadaných úkolů, občas se dostane i do posledního kola výběrového řízení, těší se, a pak zase zklamání. Co dělat, aby člověk nezmalomyslněl? Aby si uchoval stále pozitivní pohled?  

Spoléhat na pracovní úřad, že vám najde vaši práci snů, je jako byste spoléhali na české dráhy, že vás dovezou do vaší cílové stanice včas... ... stát se to může, ale rovná se to skoro zázraku. Proto v hledání nové práce buďte aktivní a spoléhejte jen a jen na sebe. Zaktualizujte svůj životopis. Dejte vědět všem svým známým, že momentálně hledáte práci. Nikdy nevíte, kde se uvolní místo, a doporučení známého otvírá dveře do firmy mnohem snáz než jen "no name" životopis. Zamyslete se, pro jaké společnosti byste rádi pracovali, napište průvodní dopis šitý na míru vybraným společnostem a spolu s vaším CV ho rozešlete. Sledujte aktuální nabídku pracovním portálů jako je jobs.cz, sprace.cz, monstrum.cz. Své CV nabídněte i pracovním agenturám, které jsou lačné po každém dobrém uchazeči, neboť jste pro ně vidina dobrého výdělku. No a pak už to chce i notnou dávku štěstí. Jenže co dál se zbývajícím časem? 

Dostatek času, žádné povinnosti, žádné deadliny... ... to člověka láká vyspávat, nikam se nehnat a nejlépe nic nedělat. To je ovšem nejlepší cesta do světa "depek". Zkuste si plánovat aktivity na další dny. Najděte si v každém dni čas na zlepšování svých dovedností. Budete mít ze sebe dobrý pocit a navíc tím zvyšujete svou atraktivitu pro budoucího zaměstnavatele. Setřete vrstvu prachu ze své knihovny a otevřete odbornou literaturu související s vaším pracovním oborem. Proč neohromit při ústním pohovoru svými znalostmi o posledních výzkumech a trendech daného oboru?  

Čas plyne, odstupné pomalu a jistě mizí z vašeho bankovního účtu a podpora v nezaměstnanosti úplně tak nestačí uspokojovat požadavky vašich pravidelných platebních příkazů, složenek, základních výdajů a o nadstandartních výdajích typu kafe a shoping s kamarádkami apod. radši ani nemluvme. Tak proč nezkusit nějakou příležitostnou brigádu? Je to ovšem pro silnější povahy! Není to většinou práce odpovídající vašim pracovním zkušenostem, jedná se nejčastěji o výpomoc v kanceláři, za barem, v kavárně, nebo nějaký hostesing. Nic, při čem asi budete skákat radostí, když by vás potkali vaši známí. Za to váš bankovní účet to velmi ocení.  

Rozhodně na co byste neměli zapomenout, je dokázat si v každém dni najít čas sama pro sebe a udělat si radost, něčím se odměnit. Neměla jste díky pracovnímu nasazení čas na cvičení? Pusťte se do cvičení a vyplavte si řádnou hladinku endorfinů. Neustále jste kvůli stresu a nepravidelnému pracovnímu nasazení odkládala začátek, kdy konečně začnete jíst zdravě? Začněte hned. Pročistěte svůj vystresovaný zažívací trakt a dopřejte mu ty nejlahodnější pokrmy z vaší kuchyně a to v pravidelných intervalech. Už pár měsíců čtete jednu a tu samou knížku? Dočtěte ji a zajděte si rovnou do knihovny pro další. Chtěla jste vždycky malovat, ale neměla jste na do odvahu? Nakupte štětce, barvy, plátna a začněte, doma vás za pokažené plátno žádný nadřízený kárat nebude. Ráda fotíte? Vyrazte ven s foťákem v ruce a zkoumejte svět z pohledu člověka, který nikam nespěchá a užívá si den.

Chtěl bych dojít Tvého světa
z něhož jsem byl vypuzen.

Hledám své stopy jenž by nasvědčovaly, že tudy jsem vyšel a tudy mám jít..

Ale nejsou zde zaváté šlépjeje,
ani otisky bot v zaschlé hlíně,
aby se ujaly tápající mysli
a vedly chabnoucí údy.

Údy se vyčerpají snadno
ale srdce naň nehledí
žije si vlastním životem.

Nepodléhá nahotě nevíry a sžírající vyprahlosti kolemjdoucích
stejně jako mořská caravella v bezvětří někdy pluje
a nikdo neví proč

Vržen vprostřed moře jdu
žádných stop za mnou není.

Přesto znovu a znovu věřím, že to se vracím
tam kde je můj tep
tam kde mým plachtám vane vítr.

Tereza z Davle

Povídání o aktech a nejen o nich
Kavárna galerie Leica je nezvykle plná. Lidé sedí u stolků, na schodech, na parapetech oken, stojí, opírají se o zeď či knihovnu a já jdu zase pozdě. Drobnou blondýnku stojící vedle Adolfa Ziky neznám, ale domyslím si (logicky), že to bude Tereza. Využiju malé pauzičky a protáhnu se rychle dozadu a sedám si na parapet okna vedle Péti, která mi drží kamarádsky místečko. Nasazuju si rychle brýle, abych si mohla prohlídnout fotografie běžící za zády Terezy a Adolfa. Atmosféra v místnosti je víc než přátelská a uvolněná. Tereza se zbavuje počáteční nervozity a vtipně odpovídá na Adolfovy otázky. Pro mě nadšenou fotografku amatérku je poslouchat Terezu, jak přiznává, že neví jak dosáhla tohoto či tohoto a že obyčejně zkouší, jak co vyjde či nevyjde, velkou inspirací a povzbuzením. Nelze se neusmát při jejich hláškách: " A tuhle mám i vostrou, ale tahle máznutá se mi prostě líbí víc." "Myslíš tuhle šmouhu? Ne to nebyl záměr..., ale je to hezký, máš pravdu." "Já nepoznám, co je dobrá kompozice nebo špatná. Mě se to buď líbí nebo nelíbí"... ... ... Povídání s Terezou a Adolfem plyne příjemně a hlavně nebezpečně rychle ke svému konci. Kavárnou se rozezní dlouhý potlesk a všichni se rychle zvedají, aby si aspoň na chviličku utrhli Terezu pro sebe. Já procházím gelerií a vychutnávám si kouzla fotografií, na kterých je tak půvabně zachycena křehkost a ženské krásy s často drsnou maskou pro své okolí. Fotografie Terezy z Davle mají svůj vlastní život a příběh, který když jim dáte šanci, vám sami povypráví. Aspoň mně se tak stalo.

V těchto dnech můžete vidět výstavu v Galerii Leica od 7. 4. — 1. 5. 2011.
http://www.lgp.cz/cz/udalost/vystava/tereza-z-davle-grandhotel.html

Ti dva

Co je k sobě poutá?
Právěže jen pouta
pasti slasti
tenata
Nevědí to
Ten a Ta
A Bůh?
Píše errata
/ Pavel Šrut

Má bestiální něho / J.H. Krchovský

Má bestiální něho
chtěl jsem se zavřít
s tebou
do domu srdce mého
kde se sny o snech
ve spánku zdají
zavřít se do něj
než strhnout ho dají
do prázdných oken
jsem příliš zamilován
obehnán drátem
a skrz naskrz
podminován